Top Bulvárek Info!

Byl to hotový boom. Na Borských polích v Plzni vyrostly rychlokvašené továrny, připomínající přerostlé krabice od bot a bylo třeba najít levnou pracovní sílu. To se dělá tak, že se lobbingem zařídí přísun "žluté vlny", jak takovou akci nazývají novodobí náboráři. Tito náboráři lobují na nejvyšších místech a není pro ně problém zařídit zdánlivě nemožné.

Od loňského ledna pod jejich taktovkou vydala česká ambasáda v Hanoji téměř 15 000 podnikatelských víz vietnamským občanům. Většina z nich neumí česky, nejsou vyučení a jsou určeni jako ona "chybějící levná" pracovní síla na plzeňský trh práce. Někteří z těchto vietnamců dostali živnostenské listy, na které ani neměli nárok, což je v současné době v šetření.

Z oněch 15 000 "pracovníků" jich je s nějakou kvalifikací zhruba 3 000. Dosud bylo vše v pořádku. Vietnamští dělníci na lince v Panasonicu plnili svou úlohu levné pracovní síly a všichni zainteresovaní byli spokojeni.

Situace se ale nyní dramaticky změnila. Firmy tyto námezdní dělníky propustili a oni ztratili půdu pod nohama. Nikdo jim žádné příspěvky samozřejmě neposkytne a oni na cestu domů peníze nemají.

Vietnamská komunita drží pospolu, takže není vyjimkou, že bydlí po desítkách v pronajatých bytech na okrajových čtvrtích města Plzně.

Někteří se uchytí v levných ubytovnách, kde stojí jedna noc zhruba od 150 Kč výše. Mnozí však nejsou schopni platit ani tuto částku. Přesto je někteří majitelé ubytoven, pokud mají kapacity nechávají i nadále bydlet, doufajíc, že po novém roce se situace změní a jejich zákazníci opět získají nějakou práci.

Potkal jsem ho u lékařky. V den kdy byl propuštěn, jej napadl skinhead a odnesla to jeho ruka. Jmenuje se Cuong Nguyen Manh a v Plzni je osmý měsíc. Zatím má ještě nějaké peníze, ale po novém roce musí najít práci, nebo se přesunout z ubytovny na Úslavské někam do lesů, nebo k přátelům.

Cuong Nguyen má v Hanoji dívku, kterou si chce vzít. Myslel si, že si v české republice vydělá na byt. Sliby byli lákavé. Platy nadstandardní. A prvních sedm měsíců to tak skutečně bylo. To ale skončilo a koncem roku se blíží účtování. Buď dostane práci, nebo... Cuong zatím netuší, jaká jiná alternativa je ve hře. Upíná se k tomu, že práci dostane. Že si vydělá alespoň na cestu domů. Domů za svou dívkou.

Na počátku prosince bylo totiž z velkých firem Plzeňského regionu propuštěno 3500 pracovníků.

Plzní běží fámy, že jedna z firem od nového roku má získat větší zakázku, takže bude propuštěné pracovníky nabírat zpátky. To je asi důvod, proč majitelé ubytoven čekají s platbou od svých vietnamských zákazníků.

V česku je podle odhadů odborníků zhruba 70 000 Vietnamců. Aby se do ČR tito lidé dostali, musí sehnat 10 000 dolarů, což je více než stovka jejich průměrných platů, které pobírají ve své mateřské zemi. Je jasné, že na něco takového se musí nebohý Vietnamec zadlužit, s vidinou toho, že díky svému zaměstnání zde, své dluhy splatí a potom snad i něco ušetří.

Množí se případy, kdy takovýto zadlužený Vietnamský pracovník přijde o práci a nevidí žádné jiné východisko, než svůj život ukončit, jak se to nedávno stalo na Praze 4. Jednalo se o Otce dvou dětí, který přicestoval právě na podnikatelské vízum. Nechutnou kličku našich prohnaných náborářů.

Jiná kategorie je odyssea těch "podnikavých". Těch co se "vyznají". Těch co umějí česky jen když je to výhodné, těch co se přesouvají z tržiště na tržiště, těch co opouštějí své stánky, když cítí ohrožení... Ano, i oni se jen snaží přežít, jen mají jinou laťku. Jsou ochotni vstoupit do tmavé řeky, v které je možné utonout. Bohužel tito Vietnamští "pracovníci" přežívají a mají se zatím dobře.

Ale zpět k těm, kteří se své duše nevzdali. I pro ně začíná být situace patová. Ti lidé jsou bez prostředků, bez naděje na budoucnost. Uchylují se k drogám, což sebou přináší trestnou činnost. Není žádné východisko. Postavili jsme těm lidem bránu ze zlatých květin, které je měli nalákat do vzdáleného ráje jménem Česká republika. Nyní nad nimy krčíme rameny a konstatujeme, že si za to mohou sami. Ale je tomu skutečně tak? Není za to zodpovědná náborová loby, která prosadila podnikatelská víza?

ČERSTVÁ KÁVA - návrat k pravé kávě poznejte rozdíl
250gr. kávy zdarma + poštovné zdarma

Od našeho zvláštního zpravodaje jsme obdrželi aktuální reportáž o dění v Brně:

Brno je podivné město. Procházím se večerním shonem ulic. Všude mladí lidé s pet lahvemi. Netuším co v nich mají a je mi to jedno. Bezdomovci slídící po své kořisti, která jim pustí do plastikového kelímku drobnou minci (nejlépe padesátikorunovou) mne míjejí bez povšimnutí. Vypadám totiž jako jeden z nich. Jen na hlavě nemám rozevlátou mastnou kštici, ale pleš, kterou při troše fantazie můžete nazvat neonacistickou plošinou.

Jsem si vědom toho, že se na mne romská část obyvatel dívá s nedůvěrou, neboť netuší, že moje vlasy nejsou odstraněny, ale vymřeny.

Odkudsi slyším ryčnou hudbu. Kytary a chlaplavý zpěv. Zamířím tam a vidím, že jsem mezi svými. Holých lebek je nás tu mnoho.

Všude postávají mladíci s pulitry piva a do halasu hudební produkce řeší intelektuální temata dneška.

Vmísím se nenápadně mezi dav a v té chvíli mne zaujme do půl těla obnažená dívka, ke které se ze zadu přimyká holá lebka. Nevím jestli se jedná o live sex, ale vytahuji mobil a nenápadně scénu fotím. Předstírám neodkladný telefonní hovor a doufám, že mne někdo nepraští hákovým křížem po hlavě.

Náhle přijíždí vůz městských strážníků. Vypadá to zajímavě a tak zůstávám. Moje mimikry jsou dokonalé. Nikdo si mne nevšímá, jsem mezi svými.

Náhle slyším ránu a pak se kdosi dává na útěk. Policisté jej pronásledují. Slyším první nenávistné výkřiky.

Davem se šíří euforické souznění. Koukám na policejní vůz, který má rozbité levé přední světlo. Později jsem pochopil, že světlo prokopl běžec, který byl mezi tím chycen a odvezen na služebnu.

Zpráva se šíří rychlostí blesku. Chlapci okolo mne si nasazují šátky a vytahují hole a tyče. Zřejmě se chystají k boji, ale netuším s kým. Náhle přijíždí další policejní vůz. Pulitr prolétne vzduchem a roztříští se o čelní sklo vozu. Okolo je cítit atmosféra zlosti a násilý. Ti lidé okolo chtějí bojovat a nepřítel je nablízku.

Začínají létat dlažební kostky a ozývají se první výkřiky: "Zabte ty svině... Na ně..." Motám se okolo a sleduji dění. Dva chlapci berou poloprázdnou popelnici a háží ji na policejní vůz. Dav se semknul a snaží se zřejmě vůz převrátit. Slyším výkřiky a výhružky.

Předpokládám, že situace se vyhrotí a brzy přijedou posily. Nerad bych koupil nějakou ránu, ale nedá mi to a z povzdálí sleduji hemžení. Ale náhle je slyšet zvuk sirén a přijíždí kavalerie. Začíná se regulérní bitka a já cítím obavy o své zdraví. Udělám poslední fotku zraněného nazi, a hned na to beru kramle. Nerad bych, aby se zloba těchto plešounů obrátila proti mě.

Závěrem bych podotkl, že noční Brno je velmi intenzivní zážitek. Nadlouho jsem nasytil svoji chuť po velkoměstech a vracím se zpět do své rodné vísky. Omlouvám se za kvalitu fotografií, ale vlastním telefon se špatným fotoaparátem, neboť jsem původem z dělnické třídy a počítám, že se to hned tak nezmění.

Neonacistům nefandím, i když mám holou hlavu. Na můj vkus pijí příliš mnoho piva a jejich sdružování je poněkud patologické. Věřím však, že se stejně tak jako Daniel Landa přetransformují do uvědomělých vlastenců, pilířů naši národnosti. Ať žije Václav Klaus a nechť zhyne EU.

Pro Famyzdat Petr Červeňák

ČERSTVÁ KÁVA - návrat k pravé kávě poznejte rozdíl
250gr. kávy zdarma + poštovné zdarma

Možná patříte mezi hrstku lidí, kterým leze krkem Georg Bush a kteří s huronským smíchem přivítali informaci, že irácký novinář Muntadar
Zajdi neváhal a obětoval jednu ze svých bot, aby ji mrštil po Bushovi.

Samotnému novináři, který podlehl svému vnitřnímu přesvědčení a vratkým emocím, hrozí až sedm let vězení.

Mezitím Ramazan Baydan, turecký podnikatel, vlastnící továrnu na výrobu bot, prožívá opravdu šťastné období. Jeho továrna, ve které uzřela světlo světa i památná bota číslo 271, pomocí které novinář zaútočil na Bushe, se těší nebývalému rozmachu, díky objednávkám z celého světa, které se po slavném boto-incidentu hrnou.

Jen z arabského světa je to objednávka na více než 320 000 párů těchto památných bot.

Ale nejen tuto značku shání nyní lidé po celém světě. V obchodech s obuví se množí žádosti o pevné a hlavně dostatečně těžké boty, které by mohli v případě potřeby posloužit k vrhu a to nejen po politickém vůdci, který nám není po chuti, ale klidně po komukoliv, kdo nám začne lézt krkem.

Hod botou ovšem není jednoduchá záležitost. Proto je třeba tvrdě trénovat, než se rozhodnete do svého repertoáru tuto útočnou formu diskuse zařadit. Trénovat lze na těchto stránkách, kde si můžete vyzkoušet, jak je to těžké nebo lehké, strefit se do - podle se uhýbajícího - Georga Bushe.

Jedná se o Flashovou hru, ve které je ovšem nutné na konci zapsat své skóre, aby bylo jasné, zda se zdokonalujete, nebo stagnujete.

A jednoho dne... Přijde ten čas, přijde ta Vaše chvíle a věřím, že VY neminete. Hodně štěstí a miřte vysoko!

Už přicházejí. Pro všechny obyvatele vyspělé části světa, kteří slaví vánoce, přichází ten dlouho očekávaný čas.

Nastává období vyměňování předmětů, peněz a pozdravů. Je to období, ve kterém je nutné každému popřát mnoho štěstí a klidu v prožití vánočních svátků, protože je to považováno za elementární slušnost. I když v naši zemi nevěřících se už dávno zapomělo na důvod či smysl vánočních svátků, nezaškodí si připomenout, že kořeny tohoto komerčně nejůspěšnějšího obchodního odbdobí sahají do náboženské minulosti lidského druhu. Sahají do období, kdy člověk s pokorou a bázní hleděl ke hvězdám a kdy mnozí věřili, že svět není nahodilým shlukem dějů a že co si neurveme to nemáme. Ne, v těch dobách lidé trpěli vírou.

Tento fotostrip není asi příliš o víře, možná spíše o tom, co si lidé s vírou spojují. Je o tom, jakým způsobem se lidé snaží umělecky vyjádřit cosi, co by je mělo přesahovat. Autor který fotografie shromáždil si nedal velkou práci s nějakým uceleným rozdělením. Smíchal co se dalo a tak vznikla zajímavá koláž, kterou si dovoluji nabídnout.

Pokud vám strip nejede, zmáčkněte v levém dolním okraji tlačítko play (trojůhelníček), prezentace by se měla spustit.

Ano. Jedná se samozřejmě jen o moje vnitřní pocity, nemohu se však ubránit této asociaci. Krásný Brad Pit, miláček všech žen (to lze pochopit) a ošklivá Angelina Jolie.

Jářku viděl jsem to děvče už několikrát na filmovém plátně a musím říct, že krásy mnoho nepobrala. Nemyslím to jako výčitku. Třeba je chytrá, nebo dokonce moudrá, nebo má nějaké úplně jiné vlastnosti, o kterých vůbec nevím. Co také můžu vědět o někom, kdo žije tisíce kilometrů ode mne a o kom se dozvídám jen zprostředkované informace od popletených a zištných novinářů.

Kupříkladu ale vím, že je to žena, která neváhá adoptovat větší než malé množství dětí. Nevím tedy jestli je to štěstí, být adoptován někým, kdo je celebrita z povolání, ale budiž. Záslužné to určitě je. Alespoň v případě, že si představíme, že pokud by dotyčná děcka Angelina neadoptovala, skončily by v rukách odporných pederastů, případně by zemřely hlady. Možná by mohly dostat nějakou ošklivou chorobu, jak už to u chudých (ne že by to nebyla většina) bývá. Z tohoto hlediska je jistě záslužné, ono adopční šílenství, které Angelina prožívá. Předpokládám, že i když na ta děcka moc času mít nebude, zaplatí jim nějakou solidní chůvu, která se o ně postará. Peněz na to snad mají dost.

V poslední době se ovšem množí v bulvárních plátcích nářky nad tím, že svým dětem ona nevyrovnaná dvojice Krasavce a Zvířete upírá televizní zábavu.

V dnešní době upírat televizní pořady svým dětem, to je téměř obscénní chování. Vždyť televizní přijímač je spíše jakýmsi pomocníkem v tom, jak připravit naše potomky na svět okolo nás.

Takže z informace, že Krasavec a Zvířátko omezují obzory svých adoptivních dětí nedostatkem televizní zábavy je nám prezentována jako zhoubná vlastnost. Dozvídáme se, že je to vlastně proto, že chtějí zamezit svým dětem, aby viděly televizní reklamy (jak nepochopitelné!), ovšem ne proto, že televizní reklama sama o sobě je to nejhorší vymývání mozků jaké lze na obrazovce zpozorovat, ale hlavně a především proto, aby ušetřili. Pokud prý děti neuvidí reklamy na drahé dárky, nebudou je chtít a oni tak ušetří své penízky. Jak odporné.

Dokonce mají i tu drzost, že své dárky nenakupují v drahých obchodech, ale že si je (považte!) sami vytvářejí. Brad Pitt a Angelina Jolie jsou prostě blázni. Brad Pitt a Angelina Jolie jsou podivíni. Možná bychom mohli ještě říci skrblíci. Vždyť mají miliony. Proč nechtějí svým dětem kupovat drahé hračky, jak se patří?

Blíží se vánoce. Jsou to časy dárků a konzumního šílení. Člověk většinou prochází určitým vývojem. Od dětského přijímání, radosti z darovaného, radosti z nového, radosti z vlastnictví, vzhůru k radosti z obdarování, radosti z radosti jiných, až k pocitu, že dělat radost tím že někomu něco dám, nebo dělat sobě radost tím, že něco dostanu, je pocit, který je třeba také překročit, neboť radost není dobré očekávat či dávat. Radost je dobré žít.

Zdá se, že ďábelský plán Davida Ratha, tohoto velmi podnikavého lékaře vyšel. Poplatky byli ve sněmoně zrušeny. Bitva je vyhrána, válka pokračuje. Uvidíme co na to naši senátoři. Obecně se předpokládá, že zákon vrátí poslancům zpět a ti budou pokračovat v zákulisních jednáních. Sněmovní market se rozjede a bude se licitovat, slibovat a vyhrožovat.

Je to skutečně obrovské vítězství pracujícího lidu. Třicet korun, které ušetříme za lékaře (vždyť pokud navštěvujeme denně deset lékařů, je to úspora více než 6000 Kč měsíčně), se v našem rozpočtu jistě velmi příjemně projeví.

Ano. Možná si řeknete, že je mnoho jiných, palčivějších problémů, na kterých by bylo možné ostřit svou poslaneckou dovednost. Ale asi nejsou tak atraktivní.

Zástupci samotného diablose (a tím nemyslím konkrétní stranu, jako spíše politický styl) nám toho mnoho naslibují. Ale za to co od nich skutečně dostaneme, musíme velmi draze zaplatit.